Když jsem na začátku školního roku přemýšlela, čím s mými čtvrťáky překvapíme na vánoční besídce, vzpomněla jsem si, že už jsme byli za čertíky, za princezny a prince, za obyvatele různých zemí celého světa, ale co kdybychom byli jednou sami sebou. Skoro v každém z nás je po předcích větší nebo menší kousek hanácké nátury. O tom jsme se přesvědčili, když nám maminky, tatínkové, babičky a dědečkové pomáhali s úpravou správné hanácké výslovnosti všech námi vybraných dětských říkadel a písniček. A vlastně jsme ani moc nenacvičovali, spíše jsme si jenom zkoušeli představit, jaké to bylo, když byli naši prarodiče malí a těšili se na Vánoce. Hanáčtina nám naskočila úplně sama a byla nám příjemná, protože jsme ji slýchali a slýcháváme od těch, které máme nejradši. Korunu tomu všemu dalo i dobové oblečení a rekvizity. A tak bylo naše pásmo Svátke só za dveřma na světě. Chtěla bych tedy touto cestou pochválit hlavně děti za upřímné nadšení, které přípravu našeho vystoupení provázelo, ale také všechny rodiče, kteří ochotně pomáhali, s čím bylo třeba. Kromě jedné retro panenky, plecháčku s vařečkami, ošatky, plyšové slepice a dřevěné flinty se nám ve třídě objevil i nově ušitý hanácký kroj, halenky a sukně rovnou ze skříní našich maminek, nádherná starožitná pila a jedny staré boty do roboty. Velké díky patří paní Béňové, která zajistila zapůjčení celé hromady krojů, a pak také paní Evě Henslové, která mne přivedla na naši nej písničku Po hanácke sobě dopnem.                                                                                                                                                                      

Tak ať i v tom novém roce platí, že ... do beko se me nedáme, névéš nekdy potajó … , protože … me sme o nás dobří ledi, každé na nás čočí, hledí,že se o nás dobře máme, každé nám to závidí…! 

                                                          Mgr. Ludmila Šimečková